Sjezdové lyžování

Narodila jsem se do lyžařské rodiny. Moje maminka byla univerzitní mistryní Evropy a tatínek se začal vrcholově věnovat lyžování při studiu vysoké školy. Ani jeden z nich sice nechtěl, aby jejich děti někdy prožívali tu hrůzu, která se nazývá vrcholový sport, ale prostě stalo se. 

Na lyžích jsem stála dříve než jsem se naučila chodit. Jelikož jsme bydleli na Šumavě a naši chtěli lyžovat s přáteli, tak nic jiného nezbývalo, než i to malé blonďaté stvoření s tučňákem v kapuci postavit na lyže a prostě nechat jet. Tučňák v kapuci a dudlík v puse, ale stejně jsem byla pořád nějak nejrychlejší a prý jsem si ťukala na čelo ze všech těch turistů, kteří na lyžích sotva stáli... pro konkrétnost, mluvím o době kdy mi byli 3 roky.

Všichni přátele mých rodičů měli děti o hodně starší, všichni už závodili a samozřejmě jeden den se moji rodiče nechali ukecat a také mě postavili na start závodu. Můj první závod, byli mi 4 roky, takže se na mě nikdo nemohl zlobit, když jsem si spletla cíl s poslední brankou a zabrzdila jsem ještě před cílovou časomírou. Všichni se mi srdečně smáli, že to bylo roztomilý, ale mě to mrzelo a hned jsem rodičům vysvětlila, že zítra startuji znovu a že vyhraju. Ono se mi to opravdu povedlo, vyhrála jsem ve své kategorii do 8 let a během té jedné sezony jsem se stala vedoucí závodnicí Šumavského pohárku do 8 let :D hahah.

Jenže Šumava nám za rok začala být malá a tak jsme se odstěhovali do Špindlerova Mlýna, kde jsem i nastoupila na základní školu. Rodiče se mnou začali objíždět všechny krkonošské závody a jelikož jsme podzimy trávili na ledovcích, tak jsem měla nalyžováno opravdu hodně (na 6 leté dítě) a všechny závody jsem vyhrávala. Byla jsem takové to dítě, které když někam na závody přijelo, všem zkazilo náladu, protože bylo jasné že vyhraji. 

V nějakých 10 letech se na mě začalo hodně holek dotahovat a konečně se začalo závodit (hahah). Všechny holky měly poblázněné tatínky, takže už v takhle mladém věku měly holky suchou přípravu nalajnovanou jako závodníci světového poháru. To já neměla. Já vlastně nevěděla co to suchý trénink je. Vysvětlení to mělo naprosto jednoznačné - moji rodiče chtěli, aby mě to bavilo a abych se jim na to v 15 letech nevykašlala.

V 11 letech se přechází do kategorie žáků, kde začíná lehce o něco jít. Jezdí se český pohár a poprvé se závodí o nominace na mezinárodní závody. Tenkrát, mezi staršíma holkama, jsem brala prokletou bramborovou medaily každý závod. Když jsem o rok později byla ta starší já, vrátila jsem se na tu zlatou příčku. Další 3 roky byli výsledky rozdílné závod od závodu, hlavně se začalo ukazovat, že jsem spíše na klouzavé disciplíny a že krátký oblouk mi prostě moc nejde. Každý rok po dobu 5 let jsem byla zařazena do reprezntačního družstva žáků.

V 15 letech jsem si na jednom jarním tréninku urvala koleno. No dobře, neurvala, měla jsem prasklý zadní křížový vaz a těžce pohmožděný boční vazy. Byla to pro mne velká zkouška. Nejdříve jsem nemyslela na nic jiného než na lyže, bývala bych udělala cokoliv, abych už opět stála na lyžích. Pak se mi to ale celé otočilo o 180 stupňů a já už závodit nechtěla. Každý den co jsem byla v zahraničí na ledovci, jsem protrpěla a nadávala jsem. Byl to pro mě první rok co jsem měla závodit mezi dospělými, kategorie ženy-juniorky. Někdy v říjnu jsem se kousla a řekla si, že se nominuju na mistrovství světa juniorů. Kousla jsem se, opět mě to začalo bavit a hlavně jsem nominaci opravdu splnila, takže jsem odjela s českou výpravou, z holek jako nejmladší, na MSJ. 

Od té doby jsem měla jasný plán, kteréhož třešnička na dortu byla olympiáda v roce 2018 v Pyeongchangu. Všechno vypadalo dobře a mé výsledky se stále zlepšovaly. Soustředila jsem se na klouzavé disciplíny super-g a sjezd. Vedla jsem juniorské příčky a postupně jsem se šplhala výš na světové úrovni mezi mladými holkami. Jenže na podzim 2014, 18.října když jsme přejížděli z ledovce Stubai na reprezentační soustředění na ledovec Moltal, jsme měli bouračku. Já, můj trenér a kolegyně z repre. Někdo nám vjel do protisměru a trenér strhnul auto ze silnice. Měla jsem otevřenou tříštivou zlomeninu levé ruky a musela jsem být hned operována, kvůli vysokému riziku infekce. Nic si nepamatuju, pouze pár malých střípků, reaguji až druhé ráno po operaci v italské nemocnici, kdy pro mě přijel táta, aby mě odvezl domů.

Bylo jasné, že do sezony nesmím nastoupit, v ruce jsem měla 18 šroubů a nesmělo se to ani o malý kousíček hnout, abych neměla křivou ruku. K tomu hrozilo, že už neudržím hůlku. Nějak jsem se s tím srovnala a věděla jsem, že jeden rok, jedna sezona není nic. Začala jsem žít normálně, chodila jsem každý den do školy a trávila čas s kamarády. Všechno vypadalo dobře, dokud jsem v prosinci 2014 neskončila na infekčním oddělení se závažným zánětem mozkových blan. Takže s jednou rukou v sádře a druhou rozpíchanou od kanyl, jsem proležela na silných antibiotikách svátky v nemocnici. 

Takže do nového roku jsem opravdu nevykročila pravou nohou. Nesměla jsem dělat vlastně vůbec nic. Měla jsem hlavně spát a mozek ani svaly nijak nezatěžovat. Pro mě jako pro sportovce to bylo to nejtěžší. Nesměla jsem nic, jinak mi bylo okmažitě zle a hned mě rozbolela hlava. Nesměla jsem číst, psát, chodit do školy, koukat na televizi, sportovat... co jsem teda vlastně dělala? Já sama nevím, vlastně si tu zimu moc nepamatuji. Na jaře jsem se postavila po půl roce konečně na lyže a začala jsem se pomalu vracet do tréninku. Jenže v jednu chvíli, kdy už jsem si myslela, že zvládám vše a že už jsem zdravá, se mi zdraví opět začalo kazit. Nikdo z lékařů nevědel co se mnou je. V tréninku jsem nebyla schopna do sebe dostat jediné jídlo, zvracela jsem, stále jsem spala. Celé léto jsem byla na různých lécích, abych mohla trénovat. Nadopovaná vším možným jsem trénovala celé léto a v říjnu mi přišli na naprosto banální věc. Ani jsem tomu nevěřila, že toto všechno mi způsobovala celiakie. Meningitida mi rozvrátila organismus tak, že se mi v 17 letech projevila celiakie. Dobře, fajn, alespoň po 6 měsících zjistili co se se mnou děje a já jsem s tím mohla začít pracovat.

Během letní přípravy se toho hodně změnilo a já jsem hlavně vyměnila trenéra, což byla chyba. Dala jsem poprvé přednost zábavě a dobré partě nad tím, co bylo pro mé výsledky nejlepší. Další jiná věc byla rozhodně moje bezlepková dieta, kterou jsem musela dodržovat kvůli mému zdravotnímu stavu, ale když těsně před sezonou změníte něco takhle zásadního, jako je stravování, tělo na to nějak reaguje a já se s tou změnou srovnávala relativně dlouhou dobu. V únoru jsem opět onemocněla a začala šňůra nemocí. A jelikož se mi na lyžích nedařilo, sezonu jsem ukončila předčasně a snažila se najít co vlastně doopravdy chci. Pořádně studovat? Dál lyžovat? Sama sobě jsem si dala 3 měsíce na rozmyšlenou, ale to se nějak protáhlo na 6 měsíců... 

Poprvé jsem měla normální léto, kdy jsem měla 2 měsíce pohodičku a dělala to, co jsem v tu chvíli opravdu chtěla. Celé léto jsem nebyla na lyžích (celý život jsem léto trávila na ledovci) a odletěla jsem surfovat. Byla jsem měsíc u moře, surfovala, chodila běhat, ale pořád jsem se nedokázala rozhodnout a jasně říct KONEC / POKRAČUJI . 

V září jsem si řekla, že chci. Že začnu makat o 106 a ještě letošní sezonu stihnu. Jenže v tu chvíli jsem opět onemocněla a zase jsem měsíc ležela. Všechny ty nemoci mi ublížili hlavně psychicky. Nikdy jsem nebyla nemocná a poslední 2 roky mi pořád něco je. A když se uzdravím, začnu trénovat, tak mě opět něco dožene....