Karanténa 1 - 3

Karanténa den první.

16.3.2020

Ačkoliv jsem včera do noci čekala na tiskovku a bylo mi více než jasné, že karanténu vyhlásí, to, co se fakt děje, mi dochází až dnes dopoledne. Nemůžu jít běhat. Neměla bych jít zbytečně na nákup. Nejdu do školy. Do práce nechodím. Já mám homeoffice pořád. Tak proč vlastně vstát z postele? Co teda musím udělat a co vlastně můžu udělat? Celé dopoledne se mi to honí hlavou sem a tam. Až do chvíle, kdy se totálně znavenej Finn probere a dá mi jasně najevo, že bychom jakoby mohli jít ven. Fajn. Obklíknu si tepláky, běžeckou bundu a tenisky. Hledám klíče. Jako obvykle.. Já totiž pořád hledám klíče a je úplně jedno jestli ty od auta nebo od bytu. Projdu byt tam a zpět a nikde je nevidím, až po chvilce mi dojde, že jsem ze Špindlu přijela v támhletý bundě a tak klíče vyhrabu z pravý kapsy oné bundy. Finnovi dám kolem krku obojek, čapnu vodítku. Finn ale není dnes jedinej, kdo bude mít cosi přetažený přes obličej. Bezmyšlenkovitě si nasazuju respirátor, ještě se mrknu do zrcadla jak moc vtipně vypadám, svážu si vlasy do culíku a nasadím RipCurl kšiltovku, která je sice Tomova, ale nosím jí já. Zabouchnu dveře a vyrážím vstříc prvnímu dnu karantény - nebo chcete-li - Omezení pohybu obyvatelstva.

Vyjdu z vchodových dveřích našeho baráku, stojící uprostřed normálně tak busy Karlína. At se hnete tam nebo tam, vždycky a všude jsou lidi. Před kavárnama, před Barber shopem, u restaurace, v parku. Miliony lidí, které tolik nemám ráda. Miliony lidí, které tady dneska nejsou. Prostě nejsou. Dám se do prava, směrem k Lyčkovo náměstí. Obvykle nechávám projet tak pět aut, než vůbec přejdu silnici. Pak se vyhýhám velké skupině lidí, která zrovna odchází z oběda z restaurace Globus a narážím na další skupinu, která stepuje se svým presíčkem nebo kapučem před Cafe Loft. U restaurace AvocadoGang se na mě usměje týpek - asi kuchař nebo majitel - nevím, ale je tu každý den. Na Lyčkovo náměstí tahám Finna od jiného psa, přičemž kolem nás proběhne dítko, tak desetileté, s velkou aktovkou na zádech, které asi evidentně nestíhá do školy. Tohle všechno, ten splašený Karlín, tu dneska není.

Lidí míjím jen pár, zhruba 5 lidí na 200metrů. Z těch pěti lidí, má jen jeden roušku. No, to bych přeháněla. Jeden z 15 lidí má roušku a těch zbylých 14 se na mě kouká dost divně a říkají si asi něco ve smyslu "to chce na sebe ta holka upozornit? tohle ta cuchta docela přehání, ne? rouška... haha"

Tomáš má dneska narozeniny. Objednala jsem před týdnem dort a už před tím týdnem majitel cukrárny Bruno vtipkoval "no pokud nás nezavřou, dort bude". Sice jsme se smáli, ale přes víkend jsem dost zapochybovala, jestli bude mít otevřeno a jestli dort bude. Paní v prodejně na Břevnově má vystrčenou kasu přímo ke dveřím, dovnitř tedy můžu jen na jeden krok, stojím prakticky mezi dveřma. Obě máme roušku, obě si od sebe udržujeme jakž takž odstup. Zaplatím kartou, čapnu dort a jdu.

Cestou domů ještě chci koupit maso, abych mohla uvařit indonéský cap cay - Tom ho má rád. Jenže. Jenže v obchodě, kde má opravdu většina lidí roušku nebo alespoň cosi přetaženého přes pusu a nos, jen bohužel právě ti důchodci nemají vůbec nic, stejně tak jako jedna ze tří pokladních, prostě nebylo jediný balení kuřecího ani krůtího masa. Prostě a suverenně ani jedno jediný maso. Skvělý. A květák taky ne. Tak v rychlosti zaimprovizuju, naberu věci na čínu, která teda bude s tofu a né s kuřecím masem, cestou k pokladně čapnu první Španělské víno, které vidím a už už chci být venku.

Narozeniny jsme oslavili. S dortem, s pořádnou večeří, vínem. Pak jsme zprovoznili PlayStation a hráli jsme Fifu. A jasně a důrazně jsem Tomovi řekla, že TOHLE SE TEDA NEDĚLÁ, SVÝ HOLCE NEMŮŽEŠ VPALOVAT JEDEN GOL ZA DRUHÝM.

Pak jsem si pustila do uší ukázku knihy Šlehačková oblaka od Terky Salte a usnula.

Karanténa den druhý.

17.3.2020

Vzbudila jsem se brzy. Snažila jsem se ještě zabrat, ale nevyšlo to. Tak jsem si šla udělat čaj, oblíkla jsem se, nasadila respirátor, vzala Finna a vyrazila na procházku.

Na ulici je opět strašně málo lidí, ale i tak stojí skupinka 10 lidí před výdejním okýnkem Můj šálek kávy. Paní včera roušku neměla, dneska už jí má. Možná to udělal ten článek na aktuálně.cz, kde byl vyfocenej asi její kolega - bez roušky. Pod tou fotkou bylo napsáno něco ve smyslu "vesele si prodává kávu, aniž jakkoliv chránil sebe a své okolí". Těch deset lidí okolo taky nemá roušku.

Přebíhám dvouproudovou silnici na Rohanském nábřeží, přičemž si všimnu pár hodně divných pohledů od řidičů. Asi si opět pomysleli nějakou tu tupou poznámku k mojí roušce. Dojdeme na louku, která tu za pár let už nebude, protože tu vyroste další gigantickej komplex luxusních bytů a kanceláří. Smutný. Pustím Finna z vodítka a jdu skrz louku. Jako téměř každý den - tam a zpátky. Pozoruju lidi na cyklostezce - maminky s kočárkem, běžči, cyklisti. Nikdo nemá roušku. Pak si všimnu jedné slečny, protože má ty krásný Nikeový bežecký legíny, co se mi tolik líbí. Slečna má roušku. Jooo zaraduju se a hodím to na instagram "První běžec s rouškou! Tak to má být!" . Finn mezitím doběhne jiného pejska, namířím si to k němu a k mému potěšení, když si páníček všiml, že jdu pro Finna, vytáhl a nasadil si roušku. Skvělý! Měla jsem fakt radost. Cestou domů jsem si začala všímat více lidí s rouškama a postupně méně divnejch pohledů na můj účet.

Někde před Rokycanama ještě volám babičce, jestli opravdu nic víc koupit nepotřebuje. Prej ne, jen mě poprosila o TV Express - časopis s tv programem. Zasmála jsem se (taky, aby mě neslyšela) a zaryla jsem si to do paměti, abych na to nezapomněla. Víte, moje babička je největší frajerka. Se svojí ségrou skajpuje, mailuje, projíždí net tam a zpět. Je strašně chytrá a neuvěřitelně cool. Ale prostě TV Express, je TV Express a asi žádný "babi vygůgluj si tv program" jí říkat nebudu, ale ona si to přečte tady, tak uvidíme. Odbočuju z hlavní do ulice, kde babička bydlí. Volám jí, že jí to teda během minuty nechám za dveřma a at určitě počká, než budu zas sedět v autě. Dám do tašky roušku a ten časopis, nechám jí ležet před vchodovýma dveřma do babičky domu a jdu si sednout do auta. Babička otevřela dle mých pokynů dveře, až když jsem se vzdálila. V autě jsem si sundala zase roušku, hezky jsme se na sebe usmály, prohodili pár slov a jela jsem. Mrzelo mě, že nemůžu babičku obejmout a dát jí pusu na tvář, jako vždycky, když přijedu. Nedá se ale nic dělat. Neodpustila bych si, kdybych já byla přenašeč a nakazila jí.

Cestou do Plzně už Finn začne dávat najevo, že jakoby asi bychom mohli jít ven - nebo něco takového. Sjedu teda z dálnice a mám úplně jasno, kam do lesa si to namíříme. Jelikož tam nebyla živá dušička, vůbec se nebudu rozepisovat o jaký les jde. S Finnem jsme přes hodinu bloumali lesem a loukama. Nikde nikdo. Respirátor na krku a jsem strašně vděčná, že můžu dýchat ten lesní vzdoušek. Je to neuvěřitelný, jak se taková normální věc, jako dýchat čerstvý vzduch, stane ze dne na den zvláštností. Je mi strašně dobře. Miluju lesy. Lesy totiž léčí, víte? Stejně tak jako hory. Léčí a nejlépe zraněné dušičky, které v tomhle období asi máme zraněné svým způsobem všichni. Všichni jsme totiž byli až moc dlouho navyklý na ten neuvěřitelný luxus věcí a možností, že tohle prostě není jednoduché. Asi hlavně pro tu mladší generaci no.

Doma si udělám míchaný vajíčka, pustím si ČT24 u kterého sedím asi tak hodinu. Nebo dvě. Kdo ví. Okolo desáté jdu spát.

Karanténa den třetí.

18.3.2020

Vstávám na budík jménem Finn. Hodiny ukazujou třičtvrtě na sedm, ale když musí tak musím. Udělám si kafe, což strašně moc nesnáší a zase mi věnuje pohled (jako každé ráno když mu tohle udělám) "tvl, to myslíš vážně? Já už fakt musím a ty si ještě děláš kafe?". Oblíknu si tepláky, ano, ty stejné, které nosím už tři dny. Mikinu, péřovou vestu, tenisky, respirátor a jdeme. Potkám dva lidi - jeden z nich s rouškou. V sedm ráno, v klidný části Plzně to cením, aspoň jeden.

V osm mám pracovní videohovor, při kterém popíjím stále to kafe. To kafe, které mě Finn nenechal dopít, protože už prostě fakt fakt musel. Hovor trvá hodinu, v devět si otevřu na youtube Yoga with Adrienne a dám si půl hodinky ranní jógu. Pak si udělám ovesnou kaši, s banánem a jahodama a pustím si seriál. Pak se pustím do píglování bytu. Hezky od podlahy po strop. Nebo tak nějak se to říká, ne? Nejvíc se zaseknu v koupelně, kde všechno poctivě čistím Savem. Akorát že, asi tak po 40 minutách se zvednu a zamotá se mi hlava jak děs. Sakra, směju se sama sobě, trošku jsem to s tím savováním přepískla a nadýchala jsem se toho asi až moc. No nic. Pak mi volá mamka, že už je doma, jestli se zastavím. Ještě vy bytě si nasadím respirátor a jdu k autu, přičemž mě neuvěřitelně vytočí dcera mojí sousedky, která sedí před barákem se dvěma kamarádama. Všichni bez roušky.

Přijedu k mámě, Finna vypustím na zahradu a ten k mojí radosti okamžitě skáče do jezírka a pak se vyválí pod smrkama v hlíně. Pecka. Díky Finne, doma můžu uklízet od znova. S mámou stojíme venku, obě respirátor, asi na 3 metry od sebe. Dává mi nějaký céčka a další "léky" ale způsobem, že je postaví na schody a odejde pár metrů dál, abych si to vzala. Povídáme si asi 20 minut. Bez osobního kontaktu, aniž bych jí mohla obejmout nebo jí dát letmo pusu, jako to dělávám. Divný. Ale správný.

Od mámy jedu s Finnem rovnou do lesa. Do to stejného jako včera. Když už je špinavej, tak ať úplně. Tentokrát to nebyla úplně klidná procházka jako včera. Před Finnem dvakrát za tu hodinovou procházku proběhla srnka a tak se pak hezky proběhla, protože jí Finn honil. A já jsem se taky krásně proběhla, protože jsem honila Finna. Ach jo. Na poprvé se vrátil téměř hned, srnka byla rychlá, mrcha. Ale podruhé jsem měla fakt strach. Sešli jsme z pěšiny a šli jsme docela hustým porostem. A před Finnem něco proběhlo. Když o tom talhle přemýšlím, to druhé srnka nebyla. Bylo to nízké a já měla hroznej strach, že je to divočák, že mu něco udělá. Ale je to pašák. (Finn, né ten divočák!) vrátil se během chvilky. Vrátili jsme se na pěšinu a potkala jsem dvě holčičky. Asi tak desetileté. Když jsem je postřehla, nasadila jsem si respirátor a pokračovala. Jedna se otočila, vytáhla z kapsy roušku, nasadila si jí a pak na mě zdvořile "Dobrý den!". Bylo to tak hezké, až se mi tomu nechtělo věřit. Tak jsem je pozdravila, dotyčnou bez roušky jsem lehce obešla a usmála se na ně. Achjo, ten úsměv ale neviděly že jo.

Doma jsem Finna osprchovala a douklidila celý byt. Pak jsem si půl hodiny zacvičila tabatu. Následně koukám hladová jak vlk do lednice stylem (moje máma říkávala) "Co v tý ledničce dávaj?" tím chtěla vždycky naznačit, že tam rozhodně za ty dvě minuty, co jsem se do lednice koukala před tím, nic nepřibylo a at laskavě tu lednici zavřu. No, teď mě to sakra mrzelo, že v tý lednici nic jen tak samo nepřibylo, protože jsem vytáhla poslední vajíčko a zbylo tam mléko, řapíkatý celer, dvě jablka. Toť vše. To znamená, že budu muset zejtra na nákup a to se mi sakra nechce. Nechci chodit mezi lidi. Nechci. Ano, připouštím, že mám strach. Jenže s mýma nemocnýma plícema, takovýhle plicní onemocnění není úplně prdel. No nic, tak zejtra na nákup. Sepsala jsem si co chci koupit, abych v obchodě zbytečně dlouho neokouněla. Uvařila si to jedno vajíčko na tvrdo, k tomu rýži a pohanku a ještě jsem přežvejkala jeden řapíkatej celer. Pustila jsem si zase ČT24 a okolo deváté ulehla do postele a šla spát.