My body - my soul
Než jsem byla schopna začít psát první větu, jen jsem koukala na své prsty na klávesnici a přemýšlela o tom, jak objasním, proč jsem tak dlouho nic nepověsila na blog. Pak mi došlo, ačkoliv to možná řeknu lehce sobecky, že nemusím popisovat žádné vysvětlení nebo se snažit to objasnit, protože je to moje věc. Velmi si vážím každého čtenáře, každého kdo z instagramu rozklikne můj blog, ale není důvod, abych se nějak ospravedlňovala v případě, že mi prostě psát nejde. Long story short, řešila jsem si v sobě opět mnoho věcí a zkrátka mi nešlo psát nic, o co bych se chtěla podělit a žila jsem život venku, s lidmi, se kterými mi bylo strašně dobře.(díky D+D)
Dnes je to ale jiné. Důvod proč dneska píšu je právě to, že se chci o něco podělit. Chci něco sdělit a na něco upozornit a ačkoliv jsem si vědoma, že to nebude číst stovky tisíc lidí, ale po takto dlouhé době pouze pár stovek lidí, nedá mi to.
Jak mnozí z vás ví, bojuji s návratem na start závodů. Je to těžké a nikdo mi to neulehčuje, natož aby s tím někdo nějak pomohl. Zhruba dva týdny se mi v hlavě přehrávají dva scénáře toho, jak bude v následujících měsících a letech (konkrétně v následujících 4 letech - do olympijských her v Pekingu) odehrávat můj život. Ale úplně k dnešnímu článku, respektive důvod, proč toto píšu, je včerejší rozhovor s mojí kamarádkou. Kláru neznám dlouho. Ví, že závodně lyžuji a nějak zhruba si dokáže představit co to obnáší. Včera jsme si začaly povídat o jídle. Klára mi vyprávěla historky, spojené s jídlem (prosím, nepředstavujte si žádnou spojitost s PPP, protože s tím to absolutně nesouvisí) z doby, kdy žila v USA a já jsem jí musela oponovat. V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik toho o správné výživě ve sportu a o sportu samotném vím. Místo toho, abych na sebe třeba byla pyšná, že někoho mohu poučovat (hahaha), jsem byla strašně smutná, protože jsem začala přemýšlet, jak všechna dřina a tréninky mohli být účinnější, kdybych tohle všechno věděla a uvědomovala si to před pěti / deseti lety.
Asi bych začala tím, že jsem se před dvěma lety dozvěděla, jak si o mě reprezentační trenéři říkali, že jsem divná. Místo toho, aby se snažili pochopit co se mi v hlavě děje a proč jsem na tréninku taková a taková. Jasně, bylo to pro ně jednodušší říct si, že jsem divná, byla by to pro ně starost a práce navíc. Jenomže je to krásný (a smutný) případ toho, jak dnešní vrcholový sport probíhá. Nikoho nezajímá co se děje ve Vaší hlavě, důležitý je ten fyzický výkon. Ale pánové trenéři, tohle je velká chyba, především u holek, je fyzická výkonnost hodně spojená s psychickou vyrovnaností. Když není hlava v pořádku, tak nedokáže tělu vysílat správné signály. To znamená, že tělo nikdy nemůže být stoprocentně ready na tréninku, pokud se v hlavě přemítá mnoho věcí. A pokud tělo není stoprocentní, znásobí se riziko úrazů a nemocí. Jenomže žádný realizační tým v ČR, minimálně s lyžováním spojený, na to nebere ohledy. Všichni se zaměřují pouze na fyzickou stránku tréninku.
Můj trenér Filip, mi před 4 lety řekl, že je nejdůležitější aby lyžař zvládl přechod ze žákovské kategorie (10-15 letý lyžař) přechod do dospělé kategorie (16+ ). Aby vydržel neúspěch a mnohonásobně větší dřinu. A měl pravdu. Milion lidí přestane se sportem ve věku dospívání, protože začne řešit vztahy, normální život a ve většině případů i zranění. Ale koho to zajímá? Trenéři se pouze předhání, čí svěřenec je na tom lépe a kdo na letním soustředění zajede v tréninku lepší čas. Jakože cože? Vážně? Tohle jsem zažívala na reprezentačních soustředěních, kdy se trenér choval úplně jinak a snažil se dokázat, že já a další jeho tři svěřenci, jsme na tom nejlépe. Prosím? V létě? Mám jednu konkrétní vzpomínku - na rakouské ledovci Hintertux, jsem měla se svým týmem soustředění, které hned navázalo na reprezentační soustředění a trenér nám dal odpolední suchý trénink - sprinty a atletickou abecedu do kopce s asi 100% sklonem (chápej hyperbolu J ). Asi by na tom nebylo nic tak divného, krom toho, že to byl po týdenním soustředění docela hardcore trénink a taky byl vyjímečně trénink o dvě hodiny později, než vždy. A ono úplnou náhodou zrovna v tu dobu přijížděli ostatní trenéři se svými svěřenci. Takže všichni viděli, jak strašně moc makáme. A abych to nebyla já, tak jsem se ozvala. Trénink byl podle mého zbytečně těžký, především v případě, že nás čeká dalších 14 dní lyžování v 3000m.n.n. . A jak to dopadlo? Šla jsem za trest ještě večer běhat a dost mě trenér seřval. V takovém duchu probíhali reprezentační soustředění. A místo toho, aby se zamysleli trenéři nad tím, proč si na každém tréninku něco udělám, jen mávli rukou a řekli mi, jestli mě to bolí, at jdu na klidně na pokoj.
Takových vzpomínek mám nesčetně mnoho, ale ... Ale dnes mi vyšlo, že jsem od psychoterapeutky jela rovnou k fyzioterapeutce a opět jsem si uvědomila, jak tělo a duše spolu velmi úzce souvisí. Jen se o toto propojení nikdo nezajímá a myslím si, že pokud si to trenéři neuvědomí, žádný svěřenec se nebude zlepšovat a nebude na úrovni, na kterou opravdu má. Jen pro představu - jsem ročník narození 1997. A kolik holek r.nar. 1997 stále lyžuje na úrovni, kterou nám všichni předvídali? Můžete si tipnout a napsat do komentáře pod článek nebo mně do directu.
Myslím si, že je to strašná škoda, když na postech lidí, kteří by nás měli odtáhnout co nejvýš, jsou lidé, kteří se neumí podívat hlouběji pod fyzickou dřiny, odříkání a zvracení po trénincích...