My se nenudíme! Výlet na Luční boudu

Nejlepší nápady? Samozřejmě ty spontánní. Jako třeba když máte volno půl dne a tak se sedne do auta a na motorku a jede se do Špindlu. Protože proč? Protože je tam prostě nejlíp. Takže jsem vzala Finna a jeli jsme. Ačkoliv nemělo už být úplně krásné počasí, předpověď se jim nevydařila a bylo krásně a teplo. Polovička přijela na motorce o něco déle, takže jsme porušili náš plán a dali si oběd už ve Špindlu, ve Špindlerovské hospodě. Pak jsme vyšli přes Dívčí Lávky na Bílé Labe. Cesta na Bílé Labe je krásná, ale jde se po silnici (bez aut!), ale pár krásných spotů to vykompenzuje.

 Od Bílého Labe dál nahoru směr Luční bouda - to je moje nejoblíbenější cesta. Už se jde v lese, po pěšině, po přírodních kamenných schodech. Miluji to tam, protože po každých sto metrech, když se otočíte, výhled dolů do údolí je úplně jinej. Navíc jde krásně pozorovat výšková hranice, kde mizí smíšené stromy, začínají keře a lišejníky. Od Labe se lehce vzdalujete, ale ty výhledy na něj neomrzí. Když vyjdete nahoru na planinu, tak si už oddychnete a naskytne se Vám pohled na Sněžku. Čistá, již podzimem zežloutlá planina, výhled na Sněžku a Luční bouda pod Vámi. A já zavřu oči a jen zhluboka dýchám, protože jsem za prvé ráda, že už jsem se po tom "výstupu" vydýchala a že jsem zase tam, kde je mi nejlépe a kde se cítím nejvíce alive. Navíc, nevím jestli to dá smysl ještě někomu jinému než mě, ale prostě každé hory voní jinak a já miluji, když se nadechnu a cítím Krkonoše. Fiňák nejvíc spokojenej a já taky.

Na Luční boudě je povinností dát si jejich pivo Paroháč. My do sebe ještě hodili i vývar a - "nebylo mi nic, je mi líp" bylo naprosto výstižné. Na Luční boudu cesta pohodovým krokem trvá necelé 2 hodiny. Na Luční jsme zabili asi 40 minut a vyšli jsme zpět do Špindlu, tentokrát přes Kozí Hřbety. Je to takovej můj nejoblíbenější okruh. No a někde mezi Luční boudou a Kozími Hřbety jsem si vzpomněla, že jakoby tak nějak vůbec nepostřehávám, kdekoliv v batohu, klíče od auta. Tak jsme se zastavili, nabrali vodu a začali prohledávat batoh, jen abychom ty klíče našli a já byla v klidu. A kdo uhodne? Klíče v batohu ani nikde jinde nebyly. Tak jsme řešili, jestli se vrátit stejnou cestou do Špindlu a zkusit klíče hledat nebo seběhnout co nejrychleji do Špindlu a nějak to řešit. Jelikož se začalo stmívat a pak už hrozilo, že ani infocentra, kam doufám, že by každý člověk něco takového přinesl, budou zavřené. Do toho jsme tedy obvolávali boudy, přes které jsme šli. V infocentrech telefon nikdo nebral, ani moji známí, kteří by mi třeba nějak poradili a pomohli, to nebrali. Tak jsme tak stáli na Kozích Hřbetech, koukali na  jeden z nejkrásnějších sunsetů za posledních pár měsíců, a byli nejspokojenější, přestože jsme nevěděli, co budeme dělat, pokud se ty klíče nenajdou. Mimochodem, klíče od bytu byli zamčené v autě... 

Takže se stmívalo, než jsme sešli dolů do Špindlu, byla tma. Unavení a vůbec nebylo jasné, co s náma bude. Prostě docela sranda. Možná to zní jako kýč, ale ono to tak vážně bylo, doopravdy to byla docela sranda, protože - procházeli jsme okolo restaurace a Tomáš mi při pohledu na večeřící lidi povídá "to je nuda! Najíst se, dát si drink a jít na hotel na pokoj spát. My? My nevíme co budeme jíst, kde budeme jíst, kde budeme spát, natož jak sem dostaneme náhradní klíče, to já rád takový dobrodrůža!" a měl pravdu. Jediné co, tak jsme se původně měli vrátit do Prahy ještě ten večer, na rozlučku a nedorazit tam, tak mě to doopravdy moc mrzí.

No, já asi tímhle odstavcem končím, protože stačí, že jsem práskla, že jsem ztratila klíče od auta. A ztrapnit se ještě tím, že po všech telefonátech na policii, horskou službu a tak dále... se Vám přiznat, kde se ty klíče pak objevily, teď tak úplně nepřichází v úvahu. Aleee zkrátka a dobře - do Prahy jsme nakonec dorazili. Sice o několik(set) hodin později, ale rozlučku jsme stihli a pak jsme se za odměnu krásně opili :D jo a v tom batohu ty klíče opravdu nebyly! kdyby to náhodou někoho z vás napadlo....