Tři - dva - jedna

3 - 2 - 1 - TEĎ!

Kdo by to byl řekl, ani já sama nevím jak se to stalo, jak to rychle uteklo, ale moje nejoblíbenější roční období je tu! Začal astronomický podzim. S ním sychravé počasí, svetry, kabáty, teplé boty, čaje s medem a citronem, knížky a.... a povinnosti jako přednášky, zanedlouho už zase zkoušky a než se nadějeme, padne i na české hory bílá čepička.

Nevím kde se to vzalo, ale každoročně, každé jaro se moc těším, až zase přijde tenhle přelom do sychravého počasí. Lidé říkávají, že je to depresivní počasí. Říkávají, že krátké, chladné, propršené dny v nich nevzbuzují kladné emoce a naopak se těší, až zase přijde jaro a léto.

Což mě vede k následujícímu - neustálé těšení se na něco, není správné. Když se zabýváme tím, jak se těšíme až bude tohle a tamto, naprosto nám unikne kouzlo přítomného okamžiku a s ním vše, co v tu chvíli prožíváme, protože řekněme si to narovinu, tím pádem nic neprožíváme, ale pouze přežíváme s myšlenkou na něco lepšího. Mě samotné to trvalo pár let. Pár let bylo mezi uvědoměním si, že se akorát na něco těším a tím, naučit se vyždímat z každého dne maximum. Ať už je venku 40 stupňů a já vím, že se mi v takovém vedru prostě nepoběží vůbec dobře a že se odpoledne budu muset jít zašít někam, kde mají výkonnou klimu, abych byla schopna pracovat. Nebo ať venku leje jako z konve a já musím přehodit plány nebo když je venku sychravo a já můžu bez jakéhokoliv důmyslného přemýšlení udělat vše, co chci, protože mi to počasí dovoluje a nebo pokud přes noc napadne metr sněhu a já nemůžu odjet do Prahy a třeba ani vleky nejedou. Byl to težké, né že né, ale když jsem se to naučila, hrozně se mi po psychické stránce ulevilo. Naopak mám nyní velký problém umět ubrat, zpomalit, odpočinout si... ale o tom někdy jindy :-)

Zpět k podzimu. Pro mne je jasnou známkou toho, že podzim mi opravdu dělá dobře to, že nevím celé září kam dřív skočit. Dodělávám zkoušky, nabrala jsem si hodně práce, řeším nové spolupráce a pracuji na svém vlastním novém projektu. K tomu si neodpustím moje každodenní ranní běhání a dlouhé procházky s Finnem. Přesto všechno, jsem si dneska s ohromnou chutí otevřela blog, kterej jsem neuvěřitelně dlouho zanedbávala (přestože jsem si loni touhle dobou řekla, že ho dám naopak pořádně dokupy) a začala jsem psát nový článek, pro hrstku lidí, protože jsem o mnoho čtenářů díky mé neaktivitě určitě přišla. K věci - pracuji, dělám to, co mě baví a to, co jsem si přála dělat. Sedím nad korekturami textů, samovolně píšu PR články a zprávy, různé krátké texty a tak nějak všechno, co souvisí s tím, sednout si na zadek a psát, psát a psát. I tak, když teď píšu co chci, o čem chci, pro koho chci, s vědomím, že ztrácím drahocenný čas ačkoliv z toho nebudu mít ani korunu, mě to činí štastnou. (hups, to zní jako velký klišé). Ale víte, jaká je to svoboda? Nestěžuji si, to vůbec ne. Dělám to, co mě baví a to je prostě nejvíc, ale svoboda slova je přeci něco úžasného a já jsem strašně ráda, když toho můžu využít a říct vám o všem možném i nemožném. Nevím kde mi hlava stojí, jen dneska jsem napsala nesčetně mnoho textů a i tak jsem díky podzimu, který venku je, měla potřebu vám něco napsat. O něco se podělit. S úsměvem od ucha k uchu. 

Tak skočte do podzimu stejně odhodlaně jako já, vytyčte si nějaké cíli, dělejte co vás baví s těma, kteří vás baví a mějte se prostě fajn.

Tak zas někdy, snad brzy :-)

Vaše Josefiiiiii