V záři reflektorů

Stojím v nekonečné frontě u pokladny v Albertu, kam chodím nakupovat ob den. Hlavou se mi prohánějí vždy stejné myšlenky "tak vysoká nezaměstnanost, ale hlavně že jede jen jedna kasa" ačkoliv se snažím nad toto povznášet, jsou dny, kdy už opravdu, opravdu chci být doma a ztrácet čas v přeplněném Albertu, úplně nesedí. Znechuceně se ohlédnu, abych zjistila, kolik lidí stojí za mnou a kolik lidí užírá stejná věc, tak jako mě. V tom si toho všimnu. Má pozornost nesměruje na deset lidí za mnou, ani na malou holčičku, která se rozplakala, zřejmě protože jí máma zakázala oblíbenou čokoládu. Mou pozornost si získal stojan s novinami a časopisy. Je to tu zas. Nechce se mi tomu věřit. Na titulní stránce pěti různých výtisků je fotka mojí rodiny. Fotka mojí rodiny s tou nesnesitelnou debilní bublinou, ve které je napsána samozřejmě nějaká ta pecka a má za úkol, stejně jako titulek, přilákat co nejvíce čtenářů. Stojím jako zamrznutá. Stojím jako omráčená, nevědomky co dělat, asi jako Varel Frištěnský, když mu došlo, že ho chtěli sníst. Hlavou mi prolétne několik myšlenek a potichu mi z úst vypadne "doprdele".

"Ne, ne, ne. Nezajímá tě to, vykašli se na to."

"Doprdele, je tam i moje fotka. Kolik lidí kolem toho projde? Kdo z nich mě pozná?"

"Ne, ne, ne, klid. Prostě se otoč, nemysli na to a odkráčej si domů."

"Ne! Chci vědět co se o nás zase píše. Co se píše o mě."

Už jsem téměř na řadě, ale frontu opustím a namířím si to přímo ke stojanu. Rozhlédnu se. Doleva, doprava. "Klid, všem je to úplně ukradený" snažím se přesvědčit sebe samu. Jenže moc dobře vím, že není. Moc dobře vím, že bulvár je nejprodávanější tištěné médium, že patří mezi nejvíce ovlivňující masmédium, protože to píšou debilové, kteří si nevidí do huby, kteří serou na jakékoliv zásady etického chování a pravda? Ta je nezajímá už vůbec. Hlavně aby se to prodalo. A taky že prodá. Za těch pár šušní, s takhle odporným titulkem. A ještě si tihle ignoranti dovolujou nazývat se novináři.

Pro mě je novinář někdo velice vzdělaný, chytrý, sečtělý. Je to úžasná ikona, která získá informace a předá je dál. Ale tihle? Tihle neumí ani do pěti počítat, gramatickou chybu mají v každém článku a je jim úplně jedno, co svými lži způsobí. Je jim úplně jedno co způsobují mě, když teď stojím před tím stojanem a nevím kudy kam, protože se bojím, co se o mé rodině, o mých nejbližších a o mě, dočtu. Jakou sprostou lež vytáhli tentokrát.

Pravou rukou sahám po náhodném výtisku, ale ruka se mi rozklepe jako před startem na mistrovství světa. To už je pár let dozadu, ale i tenkrát nám znepříjemnovali život. Když jste v pubertě, umíte to vzít s nadhledem, ale také vás to umí hodit do nekonečného kolotoče špatných nálad, otrávení, nekomunikativnosti a takhle pořád dokola, než zjistíte, že už jste v tom kolotoči pár let, lidé si o vás myslí, že jste divná, nafrněná nebo co všechno, protože se straníte, a že se léčíte s depresemi a máte problém i spát, ačkoliv vás každý večer uspávají silná antidepresiva spadající do skupiny SARI. Kdežto když jste malé dítě, zhruba tak šestileté, které chodí do první třídy na základní škole, které po vyučování vyjde ze školy, loučí se se spolužáky a najednou přiběhne nějaký divný, vtíravý pán s fotákem a diktafonem, úplně nevíte jak si to máte přebrat. Nakonec tady stojí vlastně dospělá ženská, která ví, že je dospělá, ale ještě sama sebe bere jako žábu, uvědomuje si, že si musí na všechno vydělat sama, což znamená chodit i při studiu do práce, aby měla z čeho uvařit, čemuž předchází nákup jídla a takový ten běžný kolotoč dospělého života. Kolotoč, který mě postaví v tomhle debilním Albertu, kterej nenávidím, ale i tak sem chodím nakupovat, před stánek plný bulváru, s mojí fotkou na titulní stránce. Paráda. Kdybych měla z každého prodaného výtisku nějaká ta procenta, třeba by se to snášelo líp. Joke. Blbej joke. Jenomže občas mi nezbyde nic jiného, než si z toho udělat srandu. Akorát, vzápětí mě to sžírá ještě víc. Bulvár. Je to to největší svinstvo na světě a z hlouby duše ho nenávidím, ale nejhorší na tom je to, že bulvár jako takový, utvářejí právě tihle lidé, kteří ted stojí okolo mě, kteří si jdou za těch pár šušní, které vydělají, nakoupit jídlo. Lidé, kteří se zkrátka asi neučili tak dobře nebo neměli možnost, jít dál studovat a zamrzli někde kdesi na bodě nula, kde si neumí vytvořit vlastní názor, ale jako ovečky následujou to, co jim někdo naservíruje pod nos. Jelikož si tihle lidé horko těžko vydělají těch pár šušní, je jasné, že si nemohou dovolit nechat kilo za kvalitní, poučné čtivo. Tihle lidé, si mohou dovolit vyhodit dvacet korun za bulvár, kterej evidentně ani nemohl projít rukama korektura, natož aby informace byli jaksi taksi ověřené ze dvou stran. Něco takového zní jako kodex České televize. Takové ty kecy o tom, že veškeré informace musí být ověřené ze dvou stran a pokud tomu tak není, musí to být uvedeno. Akorát jaksi taksi i jediné veřejnoprávní médium v Čechách na takovouhle maličkost zapomnělo. Odvysílalo reportáž plnou lží, nepodložených informací a nonsense spojitostí a tím odstartovalo tohle. Každý bulvár se toho chytl a hned následující den vyšlo nesčetně článků, vycházející z reportáže České televize.

Pak tu stojím, s rozklepanou rukou, kterou jsem rychle stáhla zpět k tělu. Z hluboka se nadechnu a vydechnu. Sáhnu po pár titulech, strčím do košíku k nákupu a jdu se opět zařadit do fronty. Na pás u pokladny je vyložím titulkou na pás, abych se nemusela dívat na svůj obličej jak jede po páse. To úplně nepotřebuji, to se raději projedu po páse na letišti, na tom, jak jezdí dokola a vozí kufry, na tom, na kterém se lidé vozit nesmějí, ale sem tam to někdo poruší. Nákup nastrkám do mé plátěné tašky s nápisem "Put colours into your life" , přiložím kartu k terminálu a odejdu. Cestou domů na nic nemyslím, tedy pokouším se na nic nemyslet. Odemknu vchodové dveře, vyběhnu do čtvrtého patra. Doma se přivítám s pejskem. Sednu si na gauč a rychle čtu první článek. Pak druhý. Třetí a čtvrtý. Na pátý už nemám žaludek. Stejně byly všechny články skoro identické. Stejné lži, stejné kecy. Ukápne mi slzička a zůstanu sedět, s tupým pohledem do zdi. Přítel mezitím vyleze z koupelny. "Ahoooj, jak jsi se dneska měla?" prohodí stejně jako každý den, přijde ke mě a dá mi pusu. "Co se stalo?" zůstane stát s pohledem upřeným na moje utrápené já. Pokynu k novinovým článkům "je toho víc, je to všude" a zavřu oči s domněním, že mě to odnese někam daleko pryč, kde žádný bulvár neexistuje. Přítel sebere ze země jedny noviny, sedne si na židli a začte se. Nedočetl to, ten článek byl na pětiminutové čtení, on po jedné minutě noviny zavřel, zvedl se ze židle a objal mě. "neber si to tak, jsou to idioti!"

V tichosti jsem mu to odkývala a dál tupě zírala do zdi. Uběhlo asi 20 minut. Zvedla jsem se, rozepnula jsem si halenku knoflík po knoflíku a hodila ji do prádla, stáhla jsem si džíny a jen ve spodním prádle jsem si to namířila do koupelny.

Šest hodin ráno a je tu nekonečný kolotoč budíků. V 6:00 zvoní první. Vstanu v polospánku z postele, dojdu k telefonu a vypnu budík. Každé ráno se přemáhám, abych si hned šla uvařit kafe, ale návrat do vyhřáté postele vždy vyhraje. V 6:05 zvoní druhý budík. Telefon v ruce se mi rozbrní a já nechám písničku, která mě má vytáhnout z postele, chvíli hrát. Po pár vteřinách budík vypnu, vstanu z postele a namířím si to do kuchyně. Nalít vodu do rychlovarné konvice, zalít kafe, vypít sklenici vody, podrbat psa a namířit si to do koupelny, kde si opláchnu obličej ledovou vodou. V mezidobí začne zvonit další budík, tentokrát z přítelova telefonu. Ten ho vypne a pokračuje ve spánku dalších 20 minut. Při cestě zpět do kuchyně si natáhnu běžecké legíny a sportovní podprsenku. Hodím do sebe kafe, přetáhnu přes hlavu mikinu. Už jen vyčistit zuby a můžeme s mým ovčákem vyběhnout. Každé ráno je stejné. Na minutu stejné. Je to stereotyp, který mě udržuje v jakési jistotě.

Když přebíhám poslední silnici, která mě dělí od louky, po které dál mohu pokračovat směrem k lesu, se zamyslím nad těmi všemi články, které jsem včera o sobě a mé rodině četla. Přidám do tempa. Čím více myšlenek mi hlavou prochází, tím se mé nohy pohybují rychleji. Čím rychleji běžím, tím víc mám pocit, že všechny problémy, které si životem nesu, jsou snesitelnější, menší, malichernější. Je to druh útěku, který využívám ve svém životě každý den. Je to útěk v pravém slova smyslu. Útěk před problémy, který je tak strašně moc nezdravý. Několik let se snažím naučit, jak před problémy neutíkat, ale ve finále jsem tady a teď, s teniskami Nike na nohou a utíkám jak moc jen můžu, aby se mi alespoň dostalo pocitu, že ty problémy neexistují. Po šesti letech pravidelné terapie jednou týdně jsem se již naučila, že slovo "útěk" není vhodné používat. Po šesti letech již vím, že když použiji před svou lékařkou slovo "útěk", přijde dotaz "A před čím utíkáte?".

Před čím? Před svým životem třeba? Před neutichající bolestí, před špatnými pubertálními rozhodnutími, před příliš rychle se vyvíjejícím dospělým životem?

Otočím se za psem, abych se ujistila, že se mnou drží tempo. Jen se někde zasekl, aby si označkoval nějaké místo a už sprintuje zpět za mnou. Je to úžasný pes. Je to ten nejlepší parťák. Dělá se mnou úplně všechno a pokud ho někam opravdu vzít nemohu, zůstane sedět v koutě se psíma očima. Doběhnu na lávku, přes kterou běhám každý den. Mám to místo moc ráda a takhle brzy ráno tady ani není moc lidí. Spíš žádní lidé. Lávka je zároveň jakýsi předěl mezi přístavem na jedné straně a bujnou řeknou na straně druhé. V každé roční období má toto místo jiné kouzlo. Nejraději mám pohled na podzimem zbarvené okolí řeky. Jsou to nádherné barvy. Napůl opadané stromy, které jsou již zežloutlé. Pár z nich se již červená a některé jsou naprosto holé. Opřu se o zábradlí a zadívám se do vody podemnou.

Proč prostě já? Co si to dovolujou na nás házet takovou špínu? Vždyt táta nic špatného nedělá. Je to dobrý a poctivý člověk. Mám ho ráda.

Uběhne pár minut a mě zabyde zima. Otočím se a rozeběhnu se zpět domů.

Když vylévám ze sprchy, myšlenky mi opět utečou k těm bulvárním článkům a k jednomu konkrétnímu hňupovi z České televize, který se považuje za novináře, kterému svědomí nebrání, aby pošpinil mojí rodinu. "Debil". Obléknu se, udělám si kávu do termohrnku, naházím do kabelky všechno možné i nemožné. "Dneska musíš zůstat doma, prdlíne" řeknu do očí psovi, který už tuší, že dnes bude doma sám. Podrbu ho za ušima. "Buď hodnej, papa" Bouchnu dveřmi a zamknu. V poklusu na schodech ještě myšlenkami kontroluji, zda mám vše. "Telefon, počítač, klíče, peněženka. Snad mám všechno" Nasednu do auta a namířím si to do školy, kam dorazím o 20 minut dříve. To se moc často nestává, především v poslední době. Většinou všude chodím tak tak přesně na čas, ne-li pozdě. Nesnáším, když někdo chodí pozdě a naprosto vytáčím sama sebe, když přijdu pozdě já. Sednu si do zatím prázdné třídy a otevřu počítač. Vyskočí na mě domovská stránka google vyhledávače. Chvíli přemýšlím, zda to opravdu chci udělat. Vytukám název bulvárního serveru a už se to na mě opět sype ze všech stran. Těch článků je stále víc a víc. Víc a víc lží, špíny a drbů. Vždyť tohle všechno může tátovi opravdu ublížit. Kliknu na další článek, kde na mě vyskočí má fotka. Fotka stará asi dva roky, o které vůbec netuším, kde ji mohli vyhrabat. V rychlosti přejedu očima celý článek a zastavím se u věty " ... jak si žije zlatá mládež ..." Zlatá mládež? Dělá si prdel? Co si to dovoluje?!

Kromě toho, že nesnáším, když někdo chodí pozdě, nesnáším i lháře a opravdu nesnáším, když mě někdo nazývá zlatou mládeží. Vytáčí mě to a je mi z toho vždy do breku. Je to nefér. Navíc je to akorát další ignorant, kterej vůbec netuší, že se tenhle termín poprvé použil za Velké francouzské revoluce jako označení mladých, odvážných mužů, kteří se po Robespierrovo pádu hlásili k oponentům jakobínů! Kdyby každej debil, kterej použije "nadávku" zlatá mládež, v tý bouli na krku něco měl, tak by při nejmenším uměl použít Google, když už ne učebnice dějepisu na základní škole, aby tohle věděl!

Zavírám počítač přesně ve chvíli, kdy do třídy přichází parta lidí. "Ahoj"

"Čau" odpovím aniž bych zvedla a otočila hlavu. Koukám tupě před sebe a přemýšlím, jak tu jen zvládnu sedět víc než hodinu bez toho, abych se nerozbrečela. Sedím v tichosti dál a tupě zírám před sebe. Je to opět ta moje introvertní chvilka, kterých v posledních letech je stále víc a víc, kdy nemluvím, nechce se mi mluvit, nechci okolo sebe lidi a chci jen svůj klid. Je to možná ta chvilka, kdy si o mě lidé můžou nebo asi určitě dělají názor, že jsem nafoukaná, uzavřená nebo já nevím co všechno. A ono to tak vůbec není. To jen sedím, mlčím a snažím se nerozbrečet. To jen sedím a snažím se předstírat, že je vše v pořádku. To se tak pouze snažím vykouzlit ten falešnej úsměv, aby se mě někdo zase nezeptal tou debilní otázku "Stalo se něco?". Nakonec usoudím, že to dneska prostě nezvládnu. Zvednu se, zaklapnu počítač a zmizím ve dveřích jak nejrychleji to jen jde, aby nenastala ta nejtrapnější věc ze všech - abych se nepotkala s přednášejícím ve dveřích. Zamířím si to rovnou k autu a zmizím z blízkosti školy jak jen to jde rychle. Když přijedu na první semafor, nemám vůbec jasno kam vlastně jedu. Jasno nemám ani na druhém, ani na tom pátém. Prostě jedu. Motám se městem sem a tam. Mám pocit, že v autě jsem v bezpečí. V autě jsem to jenom já a já. Nikdo po mě nic nechce, nikdo si o mě nic nešušká, i všechny ty články jsou mi naprosto ukradený. Dobře, nejsou. Ale v autě je to snesitelnější, stejně jako při běhu. Cesta ze školy domů trvá průměrně dvacet až pětadvacet minut, záleží na provozu. Dnešní cesta ze školy domů mi trvala hodinu a půl a dalších dvacet minut jsem ještě seděla v autě před barákem. Seděla a koukala do blba. To mi jde asi nejlíp. Co kdyby tak napsali o tomhle? Kreténi.

Když vystoupím z auta, všimnu si na druhé straně ulice paní. Blondaté vlasy, hnědé kozačky, černý kabát, kapuce. Je nabalená jako kdybychom byli na Sibiři. Sice mě zaujala, ale více pozornosti jsem ji nevěnovala. Zamknu auto a vejdu do bytového domu, kde spolu s přítelem bydlíme už tři roky. Je to krásný historicky dům, v centru města. Vyběhnu do čtvrtého patra a pejsek už dobře ví, že přicházím. Jestli považuji na psím chování něco za naprosto dokonalého, tak je to tohle. Jejich vítání za každých okolností. Ta jejich radost, at uz jste byli pryč hodiny a hodiny. Nikdy se na vás nezlobí, vždycky jsou štěstím bez sebe, že už jste zpět.

"Finne! Ke mě!" křičím na pejska, když v jeho bezprostřední blízkosti projíždí auto asi tak kilem. "Kreténe!" Třeba dvě stě jezdi po měste, ne?! Finn ke mě přiběhne, připnu ho na vodítko a v tu chvíli si všimnu opět té ženy - té, co stála před dvěma hodinama před naším domem. Teď stojí u vchodu do jedné restaurace, přímo před malým parkem, kam s Finnem chodím. Došla jsem domů. Dala Finnovi  nažrat a mezitím už přišel přítel.